Slovensko za pět let v životní úrovni předstihne Česko

Když se dělilo Československo, čeští ekonomové předpovídali Slovensku rok života s tím, že se pak ekonomicky zhroutí.  A opravdu, ve všech základních ekonomických ukazatelích Slovensko za Českou republikou v době dělení federace pokulhávalo, v některých, jako třeba nezaměstnanost, byly až propastné rozdíly. Jak jsme na tom 22 let po nucené odluce?  Asi se budeme divit, ale Slovensko nejen že se nezhroutilo, ale za 5 let má v životní úrovni Slováků předstihnout obyvatele České republiky. Slovensko má být za 5 let na 90% průměru EU, zatímco České republika vzroste na 86%  průměru EU. Jakl by řekl klasik, kde asi udělali soudruzi chybu? Ty tam jsou doby, kdy jsme se sami na sebe dívali jako na premianta postkomunistických zemí, dnes už jsme na reparát. Dlouhodobým premiantem se stalo Polsko s největším růstem ekonomiky ve střední Evropě.  A jelikož žijeme v globalizovaném světě a naše ekonomika čelí stejným problémům jako ekonomiky okolních zemí, nezbývá, než abychom hledali vinu sami v sobě, tedy přesněji u politiků, kteří posledních 20 let spravovali tuto zemi.

Proč jsou vlastně naši politici, tedy správci naší země, nejhorší ve střední Evropě? Základní rozdíl asi musíme hledat ve vztahu občanů a z nich vzešlých politiků ke svému státu. Slováci na svůj stát dlouho čekali, tak si ho váží, i Poláci mají tu národní vlastnost, že se vždy za svůj stát prali a jsou na něj náležitě hrdi. Kdežto Češi vždy jen švejkovali a čekali, jak to dopadne. A „otec zakladatel“ Václav Klaus uměl dát novému státu, jehož vznik domluvil s Mečiarem, do vínku jen myšlenku, že nezná rozdíl mezi čistými a špinavými penězi a že vše vyřeší neviditelná ruka trhu. Česká republika byla od začátku stavěna jen na pseudoekonomických základech bez hlubší ideje státnosti a politika byla degradována na ring prospěchářů a kariéristů, kterým jde v první řadě o to přilepšit sami sobě, pak zájmovým skupinám a teprve potom možná cílovým skupinám voličů, i když to jen většinou řečmi než skutečnými výsledky. O stát a národ nešlo ve skutečnosti nikomu, protože pocit národní sounáležitosti je v ČR degradován jen na zápasy fotbalových a hokejových reprezentací a to ještě často jen když se daří.

Na národní kartu u nás většinou hráli a hrají jen eurospektici, kterým o nějaký národ, k němuž povětšinou nemají ve svém srdci žádný hlubší vztah, nejde, je to jen pro ně hra před voliči, kdy skutečný důvodem jejich národovectví, je strach o vlastní moc. Není horší představa pro nejednoho českého politika, než že přijde o vliv a že o našich věcech nebudou rozhodovat oni, tak jak se jim a jejich kamarádům v zákulisí hodí, ale v rámci sdílené moci třeba celá EU. A úplně nejhorší představa českého politika je, že by sjednocená Evropa spravovala Evropu včetně ČR lépe než oni a pak by je už nikdo nepotřeboval. Celé dnešní české národovectví je tak založeno jen negaci, na negativním vymezení vůči sjednocené Evropě, kdy se z Evropy vytváří nepřítel, před kterým nás musí tito chrabří čeští politici bránit, jinak by nás snad EU zcela zničila. Pozitivní aspekty českého národovectví a národní politiky člověk hledá marně.

Česká republika je tedy stát občanů a politiků bez vztahu k vlastnímu státu a národu, kde se dlouhá desetiletí razí filozofie, že kdo nekrade ze státního, okrádá rodinu. Stát se stal v očích lidu jen jakousi dojnou kravou, která by se měla o člověka postarat, když to dotyčný potřebuje, a jinak ho vnímáme jako cosi zbytečného, co nám svými nařízeními, zákony a daněmi komplikuje život. Nejenže je Česká republika nejateističtější stát v Evropě, stejně, jako jsme ze svého života vytlačili náboženství a víru, vytěsnili jsme i pocit národní sounáležitosti a hrdosti. Dnes nás tak spojuje jen to, že jsme se narodili na stejném místě a máme z právního hlediska stejné státní občanství, což je pro budování a rozvoj lidského společenství jménem stát žalostně málo.

Můžeme se tomuto národnímu vyprázdnění, které se mimo jiné projevilo i tím, že se 2,5 milionu obyvatel ČR nepřihlásilo k žádné národnosti, divit? Na čem by mělo národní vědomí u nás stát? Středověká česká i moravská státnost je dávno zapomenuta, tisíciletou zemskou identitu jsme za komunismu zrušili a po revoluci pro jistotu neobnovili, (upřednostnili jsme obnovu byrokratických neosobních komunistických krajů bez duše). A „masarykovského“ Československa jsme se také bez jakýchkoliv protestů vzdali. Zbylo jen jakési Česko, bez jakéhokoliv vnitřního obsahu.  A proto bude brzy Slovákům lépe. Slováci mají to co my ne, opravdový vztah ke státu a národu. 

Nebylo by proto Moravanům lépe, pokud by v sobě nalezli své moravanství a mohli si zase sami rozhodovat o svých záležitostech, byť omezeně v rámci sjednocené Evropy?  Slováci nám ukázali, že to jde a že se není čeho bát.  Nespoléhejme na to, že všechny naše problémy vyřeší Slovák Babiš, i kdyby byl svatý, což není, léčí jen následky, nikoliv příčiny našeho ekonomického a společenského úpadku. Je třeba v sobě obnovit a posílit pocit naší moravské zemské či národní identity a sounáležitosti  a začít pracovat nikoliv jen pro sebe, ale pro svou zemi, jen tak dojdeme k prosperitě a fungující správě. Sebelepší zákony korupci, klientelismus, tunelování a rozkrádání nevyřeší, ty jen ovlivní, kolik lidí nakonec skončí za mřížemi. Aby nastala skutečná změna, musí se změnit myšlení celé společnosti.